Plachty naděje - kapitola 3

Beaufort, držíc v náručí oblečení a také sadu hřebenů a kartáčů, a Henry vyšli z Gilbertovi kajuty a rozhlédli se.

„Hej lidi, hotovo,“ zavolal Henry, když spatřil ostatní piráty, kterak stojí v hloučku u zábradlí.

Ti se jako na povel otočili a pak se všichni svorně ohlédli.

„No vidíš, vypadáš úžasně,“ usmála se Anette.

„Díky!“ usmál se Beaufort.

„Výborně. Tak pojďme odstranit tu káď z mé kajuty a půjdeme spát,“ promluvil Gilbert.

„Ehm, kam mám dát své věci?“ otázal se Beaufort nejistě.

„Do kapitánovy kajuty. Budeš spát tam,“ odpověděl Gilbert.

Beaufort se zarazil a stejně tak i Henry. Oba předtím kapitánův rozkaz přeslechli.

„Má spát u kapitána?“ zeptal se tiše Henry.

„Ano,“ přikývl Gilbert.

Henry stiskl rty a odvrátil se.

„Půjdu si lehnout,“ zamumlal.

Beaufort na něj nechápavě hleděl. Co se s jeho novým přítelem stalo?

„Co se děje?“ zeptal se ho.

„Nic. Dobrou!“ odsekl Henry a rozešel se ke vstupu do podpalubí.

„Z toho si nic nedělej,“ promluvil za Beaufortem Einar.

Beaufort polekaně nadskočil a otočil se na něj. Einar se jen usmál a vylil přes palubu vědro vody.

„Odložím si věci a půjdu vám pomoct,“ řekl Beaufort a zamířil ke kapitánově kajutě.

„Jsi hodný, ale nemusíš. Jdi radši spát,“ doporučil mu Gilbert, který stál u dveří do své kajuty a dohlížel na ostatní.

„Ehm, dobře? Tak dobrou noc! A ještě jednou moc děkuju!“ usmál se roztřeseně Beaufort a pomalu otevřel dveře do kapitánovy kajuty.

Darius stál u stolu skloněný nad mapou, na které měl zvláštní věc, kterou různě posouval a otáčel. Beaufort se k němu nervózně přiblížil a Darius se na něj podíval.

„J..já,“ zakoktal se Beaufort.

„Tamhleta truhlice je volná. Můžeš si do ní dát věci,“ ukázal Darius na truhlici vedle skříně.

„Děkuji!“ Beaufort k ní přešel a otevřel ji.

Překvapeně vydechl a s údivem se podíval na Dariuse. Ten se na něj ale ani nepodíval a tak znovu pohlédl do truhly. Odložil věci, které držel v rukou a vyndal dřevěné pouzdro a otevřel ho. Do očí mu vhrkly slzy radosti a dojetí, když zlehka pohladil své housle i flétnu. Opět pouzdro vrátil a dal natáhl se pro oblečení i hřebeny a kartáče a vložil je do truhly, kterou následně zavřel. Postavil se a otřel si slzy. Poté přešel ke kapitánovi s úmyslem mu poděkovat, ale zrak mu padl na podivnou věcičku, kterou držel.

„Co je to?“ vyhrkl tedy namísto poděkování.

Darius se na něj zkoumavě podíval a poté se vrátil k mapě.

„Říká se tomu sextant. Pomáhá mi to vypočítat vzdálenost, úhly a zjistit tak naši polohu a určit nejkratší cestu k našemu cíli,“ vysvětlil.

„To je zajímavé,“ řekl Beaufort.

Darius přikývl, ale už nic neřekl. Beaufort přešlapoval z nohy na nohu a nervózně si mnul prsty.

„Děkuji vám! Za vrácení mých nástrojů,“ špitl.

Darius přikývl, ale nic neřekl.

„Ehm, kde budu spát?“ zeptal se Beaufort po chvíli tiše.

Darius se na něj překvapeně podíval.

„Opravdu se ptáš? Předtím jsi takové skropule neměl,“ zasmál se.

Beaufort zrudl a podíval se do země.

„Má postel je dost velká, abychom se do ní vešli oba. A máš tam připravenou i košili na spaní,“ uchechtl se Darius a pobaveně sledoval Beaufortovy rozpaky.

Beaufort se otočil a přešel k posteli. A na ní opravdu ležela bílá noční košile. Bez rozpaků si vysvlékl oblečení a oblékl si noční košili, načež zalezl pod peřinu a zavřel oči. Po tom všem byl tak unavený, že usnul během chvíle.

Darius to celé pozoroval se zdviženým obočím. To ho ten kluk provokoval? Byl tak odvážný nebo hloupý? Odložil sextant, sfoukl svíci a vyšel na palubu. Bylo zde prázdno, všichni z posádky už spali. Opřel se o zábradlí a zhluboka se nadechl a zavřel oči. Snažil se myslet na něco jiného než na to mladé lákavé tělo, které právě spočívalo v jeho posteli. Uslyšel za sebou tiché kroky.

„Proč nespíš?“ otázal se a podíval se na mladíka, který se postavil vedle něj.

„Nemůžu,“ odpověděl Henry a smutně se na Dariuse podíval.

„Běž spát,“ řekl Darius.

Henry otevřel pusu, aby odpověděl, ale zarazil se, když ho Darius probodl rozzlobeným pohledem.

„To nebyla prosba, ale rozkaz,“ zavrčel Darius.

Henry se na něj ještě jednou smutně podíval, ale pak beze slova odešel. Darius si znovu povzdechl a vrátil se zpátky do své kajuty. Svlékl se a oblékl si hedvábné kalhoty, které kdysi sehnal v Indii a zalezl do postele. Podíval se na mladíka, ležícího na druhé straně a otočil se k němu zády. Zavřel oči a díky celodennímu vyčerpání usnul během pár vteřin.

***

Beaufort se zavrtěl a otevřel oči, do kterých mu svítily sluneční paprsky. Rozespale zamrkal, zívl a protáhl se. Posadil se a ohlédl se na kapitána, který ještě pořád zhluboka oddechoval. Tiše se postavil a chtěl obejít postel, vzít si oblečení, převléct se a vytratit se dřív než se kapitán probudí. Nevěděl čím to, ale na Dariusovi bylo něco, co ho znepokojovalo.

Po cestě ke své truhlici vyhlédl z okna a zarazil se.

„Co...?“ vydechl a přeběhl k oknu.

Protřel si oči a znovu se zadíval z okna. Ne, nezdálo se mu to. Místo přístavu a ostatních lodí, viděl jen obrovskou masu vody s malým téměř neznatelným proužkem země na obzoru. Vykašlal se na opatrnost, přeběhl ke své truhlici, ze které vytáhl oblečení, převlékl se a vyběhl z kajuty na palubu. Vrhl se k zábradlí a s otevřenou pusou sledoval vzdalující se pevninu.

„Děje se něco?“ zastavil se vedle něj Jackie.

„Já jen...co...tohle...“ nemohl se Beaufort vyjádřit.

„Jo tohle. Je to už pár hodin, co jsme vypluli,“ pokrčil Jackie rameny.

Beaufort nasucho polkl a znovu se podíval na tenký proužek pevniny, který se postupně ještě zmenšoval až zmizel docela. Beaufort se rozhlížel, podvědomě hledal jakýkoliv náznak země, ale kolem byla jen voda. Když si to plně uvědomil, nejdříve zbledl a následně zezelenal.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Jackie starostlivě, který ho celou dobu sledoval.

„Ani ne. Jak dlouho to bude takhle?“ kuňkl Beaufort a rukou opsal oblouk, aby tak naznačil, co tím myslí.

„Několik týdnů. Neboj za chvíli si zvykneš,“ poplácal ho Jackie po rameni a odešel pracovat.

Beaufort se znovu rozhlédl a odvrátil se. Pohled na všechnu tu vodu kolem mu opravdu nedělal dobře. Několikrát se zhluboka nadechl, aby překonal nevolnost a rozešel se za Gilbertem, který zrovna stál vedle Joa, který v rukou třímal kormidlo a o něčem se spolu bavili.

„Dobré ráno!“ pozdravil je oba.

„Dobré!“ usmál se na něj Gilbert, zatímco Joe jen něco zabručel a zamračil se.

„Chtěl jsem se zeptat na práci. Co mám dělat?“ zeptal se Beaufort.

„Ze všeho nejdřív by ses měl nasnídat. A pak...no jestli chceš, tak tě můžu něco naučit. Třeba vázání uzlů,“ zamyslel se Gilbert.

„Vázání uzlů?“ zamrkal Beaufort.

„Nemáš dost zkušeností, abych ti mohl přidělit nějakou opravdovou práci. A naučit se vázat uzly je užitečné,“ odpověděl Gilbert.

„Tak dobře. Naučím se vázat uzly,“ souhlasil Beaufort.

„Ale nejdřív snídaně. Sedni si tady. Něco ti donesu,“ ukázal Gilbert na sud kousek za kormidlem a sám sešel po schodech, aby mohl zajít do kuchyně a splašit pro nováčka něco k jídlu.

Beaufort sledoval jeho odchod a pak se postavil vedle Joa.

„Je to těžké?“ kývl bradou ke kormidlu.

„Když to umíš, tak ne,“ zavrčel Joe a ani se na mladíka nepodíval.

Beaufort nervózně přešlápl a skousl si dolní ret.

„Nevadíš mi, abys věděl. Ale nehodíš se sem,“ promluvil Joe po chvíli ticha.

Beaufort se na něj zmateně podíval.

„Nehodíš se na pirátství ani na moře. Ty jsi typický suchozemec,“ mluvil Joe dál.

„Neměl jsem zrovna na výběr,“ zamumlal Beaufort.

Joe po něm střelil krátkým pohledem, než se opět zadíval před sebe.

„Dám ti radu. Až doplujeme do Tortugy, zůstaň tam. Najdi si práci a na loď se nevracej,“ řekl Joe.

Beaufort několikrát otevřel a zavřel pusu ve snaze najít vhodná slova, aby odpověděl, ale nic nevymyslel a tak nakonec mlčel. Z trapného ticha ho vysvobodil příchod Gilberta, který mu donesl snídani. S jídlem v rukou sešel schody a usadil se na pytlech s pískem u zábradlí. Zde se pustil do jídla.

Když dojedl snídani, odnesl špinavé nádobí do kuchyně, do které mu poradila cestu Anette a pak se vrátil na to samé místo, kde se k němu připojil Gilbert s několika kusy provazu a začal ho učit vázání uzlů.

„Proč jsi souhlasil, že popluješ s námi? Mohl jsi tu nechat nástroje a odejít,“ nadhodil po chvíli Gilbert.

„Ne, nemohl. Mají pro mě příliš velkou cenu,“ zakroutil hlavou Beaufort.

„A to tam není nikdo, po kom by se ti stýskalo? Rodina, přátelé,“ pokračoval Gilbert.

„Ne, nikoho nemám. Už ne,“ odpověděl Beaufort.

Gilbert jen povytáhl obočí. Beaufort si povzdechl, odložil provazy, přitáhl si nohy k hrudníku a objal je.

„O rodiče jsem přišel, když jsem byl ještě malé dítě. Jen stěží si vybavuju, jak vypadali nebo jak zněli jejich hlasy. To co si ale pamatuju naprosto zřetelně, byli dva muži v děsivých ptačích maskách, kteří mě někam vlekli a pak mě zavřeli do nějaké kamenné místnosti. Byl jsem hodně vyděšený a nechápal jsem, co se děje. Myslím, že jsem tam byl zavřený několik dní a nakonec přišli ti dva muži a radostně křičeli, že jsem zdravý, že já mor nemám a pak mě pustili ven a řekli, že můžu jít. Šel jsem k nám domů a hledal maminku a tatínka, ale oni tam nebyli. Sousedi, co mě zahlédli, mi řekli, že rodiče zemřeli na mor. Během následujících dní jsem zjistil, že to nebyli jen moji rodiče, ale i moji prarodiče, tety, strýcové, bratranci i sestřenice. Zkrátka celá moje rodina. Nevěděl jsem, co dělat. Byl jsem malé dítě a byl jsem sám.

Ale měl jsem štěstí, narazil jsem na jednoho starého kněze a ten se mě ujal. Vzal mě k sobě a staral se o mě. Jmenoval se Peter a byl moc hodný. Vlastně jsem hodnějšího člověka ještě nepotkal. Jednou jsem se vloudil do kostela, když tam uklízel a začal na ně hrát. Neznal jsem noty, akordy ani žádné skladby, ale líbil se mi jejich zvuk. Vlastně jsem je považoval za velkou hračku a tak jsem si hrál. Mačkal jsem klávesy a kombinoval různé zvuky. Kněz Peter za mnou přišel, ale nerušil mě a ani se na mě nezlobil. Jen mi radostně oznámil, že jsem od Boha dostal dar a že ho nesmím nechat zahálet. Poté sehnal a zaplatil různé učitele hudby a zpěvu a já se začal učit. Na klavír potažmo varhany, na harfu, violoncello, housle a nakonec flétnu. A také zpěvu.

Mí učitelé si mě chválili. Říkali, že mám nevídaný talent a že mě Bůh požehnal. Také jsem měl několik vystoupení u různých šlechticů a obchodníků a jednou jsem hrál i samotnému králi. Kněz Peter ze mě měl takovou radost, že mi jednou na Vánoce daroval vlastní housle a flétnu. Pak mi slíbil, že až našetří další peníze, takže mi koupí i vlastní violoncello a vlastní harfu. A já věřím, že by to splnil, bohužel, než se tak stalo, tak zemřel. Byl prostě moc starý a jeden večer si šel lehnout a ráno se neprobudil. Bylo mi to moc líto a nemohl jsem přestat plakat a pak přišel nový kněz. Nebyl tak hodný, beze špetky soucitu mě vyhodil na ulici. To bylo před dvěma lety.

Znovu jsem byl zoufalý a nevěděl si, co si počít a kam jít. Šel jsem za svými učiteli v naději, že mi pomohou, ale ani mě nepustili přes prahy svých domů. Když nemám peníze, tak u nich nemám co dělat, to mi řekli. Tak jsem začal obcházet obchodníky a šlechtice a prosil je o práci. Všichni mě odmítli s tím, že mají své hudebníky a o nikoho dalšího nestojí. Zoufalý jsem šel i do královského paláce, ale stráže mě vyhodili hned od vchodu. Od té doby jsem se toulal ulicemi, žebral o kousek jídla, občas jsem si něco málo vydělal hudbou, ale ani zdaleka to nestačilo. Nejhorší bylo vždy období zimy. Mrznul jsem a tak jsem se vloupával do různých domů ve snaze být alespoň chvíli v teple. Vlastně to byly spíš rybářské a námořnické sklady, ale rybáři ani námořníci nejsou zrovna milí lidé. Když mě tam nachytali, tak jsem dostal nakládačku a pak mě vyhodili. Posledně mi vyhrožovali, že jestli mě tam ještě najdou, tak mě vezmou na moře a utopí.

A včera mi byla tak obrovská zima, chtěl jsem se jen trošku zahřát a tato loď nebyla hlídaná, tak jsem na ni vlezl, doufajíc, že bych se mohl na chvíli schovat v podpalubí a zahřát se. Ani nevím, proč jsem místo toho šel do kapitánovy kajuty. Ale když jsem tam viděl to jídlo, neudržel jsem se. Bylo to už tolik dní, co jsem jedl naposled a napadlo mě, že by mu troška jídla nemusela chybět. A jak už jsem říkal, byla mi zima a po jídle jsem byl tak unavený a ta postel vypadala tak lákavě a ty peřiny slibovaly teplo a já neodolal.

A teď jsem tady,“ zakončil Beaufort svůj příběh.

„No tak to jsem nečekal. Život se s tebou nemazlil,“ poškrábal se Gilbert na bradě.

„Vždycky může být hůř,“ pousmál se Beaufort.

„To tě naučil kněz Peter?“ usmál se Gilbert.

„Jo, tohle a mnoho dalšího. Dodneška na něj vzpomínám s láskou a úctou,“ usmíval se Beaufort, ale v tom úsměvu byla i trošku smutku.

Gilbert ho poplácal po zádech a znovu se chopil provazů.

***

Beaufort se protáhl. Celý den mu utekl tak rychle. Do oběda ho Gilbert učil vázat uzly, po obědě mu Anette vysvětlovala systém plachet, ráhnoví, stěžňů a provazů a potom pomohl Einarovi vydrhnout palubu. Teď už se schylovalo k večeru a Beaufort hledal Henryho kvůli slíbenému tetování. Sice ho párkrát za den zahlédl, ale nemluvil s ním. Vlastně se mu zdálo, že se mu Henry vyhýbá.

„Tady jsi,“ zaradoval se, když ho konečně našel na zádi.

„Fuj, to jsem se lekl,“ nadskočil polekaně Henry a se zamračením ve tváři se na Beauforta otočil.

„Omlouvám se, to jsem nechtěl,“ zatvářil se Beaufort kajícně.

„No jo, nic se nestalo,“ zabručel Henry a odvrátil se.

„Jaký jsi měl den?“ zeptal se Beaufort.

„Normální. Práce, práce a zase práce. Jako vždy,“ odvětil Henry.

Beaufort znejistěl. Vycítil, že jeho kamarád nemá dobrou náladu a měl pocit jakoby najednou vadil.

„Chceš to tetování, že jo?“ promluvil najednou Henry.

„Rád bych, ale jestli se ti nechce nebo nemáš náladu, tak to můžeme odvolat,“ odpověděl Beaufort.

„Ne, udělám ti ho. Pojď,“ otočil se k němu Henry zády a rozešel se.

Beaufort ho následoval. Henry ho zavedl ke vchodu do podpalubí a otevřel ho. Oba slezli do nejvrchnějšího patra a Beaufort se zvědavě rozhlížel. Byly tu porůznu natažené houpací sítě s přikrývkami a u každé z nich byla jedna nebo dvě truhlice. U stěny tu byl také menší stolek se dvěma židlemi. Na stolku bylo několik nádob a skleněná sklenice ve které bylo několik podivných nástrojů.

„Sedni si. Víš, jaký bys chtěl motiv?“ zeptal se Henry, zapálil několik svíček, aby měli dostatek světla.

„No, napadl mě abstraktní motiv mořské panny. Víš jak, náznak ocasu třeba zelenou barvou, náznak těla, vlasů, obličeje a kolem náznaky vody,“ zamyslel se Beaufort.

„Chápu. Tak dobře. Umíchám barvy a připravím nástroje,“ řekl Henry.

Beaufort se zamračil, Henry se na něj za celou dobu vůbec nepodíval.

„Henry, co se děje? Rozzlobil jsem tě něčím? Nebo jsem tě nevědomky urazil? Prosím, řekni mi to. Jsme přeci kamarádi,“ chytil Henryho za zápěstí.

„Jo, kamarádi,“ zavrčel Henry a vymanil se z Beaufortova sevření.

„Hej, co tu děláte?“ objevil se v podpalubí Joe a mračil se na oba mladíky.

„Henry mi bude dělat tetování,“ odpověděl Beaufort.

„Tetování? Ty chceš mít tetování?“ přešel k němu Joe.

„Nó, jo,“ odpověděl trošku znejistěle Beaufort.

„Když chceš. Ale Henry ti ho dělat nebude. Udělám to já,“ otočil se Joe k Henrymu.

„Jsme domluvení, Joe,“ namítl Henry.

„Možná. Ale to tetování udělám já,“ založil si Joe ruce na hrudi.

Chvíli s Henrym bojoval pohledem, než to Henry vzdal a rozzlobeně odkráčel pryč. Beaufort to jen sledoval s vykulenýma očima a nyní na Joa hleděl nervózním pohledem.

„Co je? Bojíš se?“ ušklíbl se Joe.

„Proč jsi Henryho vyhnal? Je to můj kamarád,“ pípnul Beaufort.

„To si myslíš?“ uchechtl se Joe, usadil se na židli a začal čistit nástroje.

„Ano, myslím. Je to můj kamarád,“ stál si Beaufort za svým.

„Jaký chceš motiv? Nebo to necháš na mě?“ zeptal se Joe mimo téma.

Beaufort byl chvíli zaskočený, ale pak mu nejistě popsal svůj nápad stejně jako předtím Henrymu.

„Hm, tak budu potřebovat různé odstíny modré, zelenou, černou a buď rudou nebo hnědou na vlasy. Kterou bys preferoval?“ pohlédl Joe na Beauforta.

„Rudou. Proč si myslíš, že Henry není můj kamarád?“ mračil se Beaufort.

„Protože momentálně tě nenávidí. Henry je hodný a přátelský kluk. A jsem si jistý, že by se rád stal tvým kamarádem, ale žárlivost a zlomené srdce dokážou i z nejhodnějšího člověka udělat toho největšího zmetka. Proto jsem ho vlastně vyhnal. Mohl ti tady ošklivě ublížit. Stačila by špatně namíchaná barva nebo nedostatečně vyčištěné nástroje a věř mi, že bys hodně trpěl. Mohl by ti tam zanést nějakou infekci nebo zánět a to se pak špatně hojí. V nejhorším případě bys mohl přijít o ruku. Nebo dokonce o život,“ vysvětlil Joe a pustil se do míchání barev.

„Proč by mě měl nenávidět? Nic jsem mu neudělal. A co znamená to o žárlivosti a zlomeném srdci?“ nechápal Beaufort.

„Protože v tobě kapitán evidentně našel zalíbení,“ pokrčil Joe rameny.

„To nechápu,“ řekl Beaufort.

„Co víš o souloži?“ zeptal se Joe.

„No, že slouží ke zplození dětí a je požehnaná a povolená pouze v případě, že se jedná o muže a ženu, kteří byli řádně oddáni,“ odpověděl Beaufort.

Joe se rozesmál.

„Tys vyrůstal někde v klášteře nebo co? No soulož neslouží jen k plození dětí, ale je to i zábava. Proto existují prostitutky. No a soulož nemusí být pouze mez mužem a ženou. Souložit spolu mohou i dva muži,“ ušklíbl se Joe.

„To mluvíš o sodomii? O té jsem slyšel a také mi bylo řečeno, že je to zakázené a že je to hřích,“ vykřikl Beaufort.

„Jo, o sodomii. A náš kapitán je sodomista, jestli to takhle chceš nazvat. Má rád muže a rád s nimi souloží. No a on a Henry byli milenci. Šlo jen o soulož, jenže Henry se do kapitána zamiloval. No a kapitán se ho po pár měsících nabažil a před pár týdny ho přestal zvát do své kajuty. Zkrátka už nemá zájem a Henry je z toho nešťastný a stále si namlouvá, že je to jen dočasné a že ho kapitán co nevidět pozve do své kajuty a on znovu bude jeho milenec. A najednou ses tu objevil ty. A nebudeme si nic nalhávat, jsi mnohem krásnější a přitažlivější než Henry. To by mu až tak nevadilo a kamarádil by se s tebou, jenže ty jsi pak šel spát do kapitánovi kajuty. A navíc to jak se na tebe kapitán díval. Zalíbil ses mu a rozhodně tě chce a Henry si toho všiml. Má teď za to, že jsi kapitánův nový milenec a žárlí,“ vysvětlil Joe.

Beaufort na něj zíral s pusou otevřenou. On a kapitán? Ale to je nesmysl. On by nemohl být takto s mužem, nemohl! Měl nutkání vyskočit ze židle, najít Henryho a vysvětlit mu to a obnovit jejich přátelství!

„Nemám o kapitána zájem a nikdy bych nedovolil, aby se mě nějaký muž takto dotkl. To není správné,“ řekl.

„Myslíš, že to bude kapitána zajímat?“ pozvedl Joe obočí.

Beaufort se zarazil. Byl by kapitán schopný donutit ho k souloži násilím? Nasucho polkl a přemýšlel, co dělat. Z jeho myšlenek ho vytrhla ostrá bolest na předloktí, když Joe konečně dokončil přípravy a pustil se do samotného tetování.

„Jen drž!“ zasyčel Joe aniž by spustil oči z rozdělané práce.

Beaufortovi se z očí spustily slzy a to nejen z fyzické bolesti. Jak tohle jen dopadne?