Plachty naděje - kapitola 5

Beaufort se zívl a protáhl se, načež otevřel oči a zamžoural do paprsků slunce pronikající do kajuty oknem.

„Už ses probudil?“ ozvalo se a Beaufort sebou trhl.

Bylo to už pár dní od chvíle, kdy mu Darius vyhrožoval. Od té doby také spal sám, nebo si to alespoň myslel. Chodil spát dřív než kapitán a ráno se probouzel v prázdné posteli. Proto usoudil, že kapitán spí jinde. Pravda ale byla taková, že Darius nechtěl chlapce zbytečně děsit a tak chodil do postele, až když usnul a ráno vstal dřív než se chlapec probudil.

Nyní se nervózně posadil na posteli a vystrašeně na Dariuse hleděl.

„Vstaň a pojď se nasnídat!“ rozkázal mu Darius a sám se usadil u prostřeného stolu.

Beaufort nasucho polkl, ale neodvažoval se odporovat. Proto vstal, rychle se převlékl a usadil se u prostřeného stolu, přičemž se po celou dobu vyhýbal kapitánovi pohledem. Darius jen protočil oči.

„Nebuď ze mě tak vyděšený,“ řekl a natáhl se pro kousek sucharu.

Beaufort na něj jen krátce pohlédl, aniž by něco řekl. Poté se pohled sklopil a začal přejíždět pohledem jídlo na stole. Byly na moři už pár týdnů a zásoby se tenčily. Proto zde byly pouze suchary, sušené maso a trocha zralého sýra. Vzal si od všeho trochu a začal snídat. Darius v tichosti jedl a přitom mladíka pozoroval. Nelíbilo se mu, že je tak zamlklý a zaražený. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale přerušil ho výkřik a vyzvánění zvonu.

„LOĎ NA OBZORU! LOĎ NA OBZORU!“ opakovalo se stále dokola.

Darius vyskočil od stolu, popadl dalekohled a vyběhl z kajuty.

„Jaká loď?“ křikl na Mikea, který byl v hlídacím koši.

„Vypadá na obchodní. A že je španělská,“ křikl dolů Mike, který loď sledoval dalekohledem.

„Vyvěste vlajku a do zbraně!“ rozkázal Darius posádce.

A začalo hemžení. Piráti začali připravovat děla, chystali si meče, nože, dýky a Anette s Henrym spěchali vyvěsit vlajku černé barvy, na které byla bíle vyobrazená lebka držící v čelistech krátký meč. Darius mezitím dalekohledem sledoval onu loď a nespokojeně zaznamenal, že posádka druhé lodi si jich už všimla a nyní její členové pobíhali po palubě. Co mu ale vrátilo spokojenost, bylo, že si všiml, že vypadali až příliš zmateně a zpanikařeně a očividně pořádně netušili co mají dělat.

To už se jeho posádka shromáždila kolem zábradlí, spustila bojový křik a zbraněmi mávali ve vzduchu. Spokojeně se ušklíbl a ohlédl se.

„Vrať se do kajuty!“ rozkázal Beaufortovi, který vyšel na palubu, aby zjistil, co je to tam za povyk.

Teď vše sledoval vytřeštěnýma očima a když si uvědomil, co se chystá, celý zbledl. Tohle byla stinná stránka pirátství a on doufal, naivně, že se jí vyhne. Po Dariusově rozkazu nejdřív vyděšeně ucouvl a poté utekl do kajuty, kde padl na kolena a začal se modlit.

Piráti mezitím dostihli obchodní loď a začali na ni házet lana s háky, aby jim neodplula a začali na ni přelézat. Někteří využili lan od plachet a ráhnoví, jiní si připravili dřevěná prkna, po kterých přebíhali. Jen Joe zůstal u kormidla, aby loď stále udržovala kurz. A začal boj.

Darius měl pravdu. Posádka obchodní lodi měla štěstí a přesto, že plula po moři již několik let, až do nynějška se pirátům vyhýbala. A začal boj. Piráti hladoví po kořisti, se bili nemilosrdně a zuřivě, zatímco posádka obchodní lodi byla zmatená a spíše se pokoušela útoky odrážet. Její kapitán stál u kormidla a marně vykřikoval rozkazy. To mu ale zatrhlo ostří meče, které se mu přitisklo ke krku.

„Být tebou vyhlásím, že se vzdáváte. Stejně nemáte šanci vyhrát,“ ozvalo se mu u ucha posměšně.

Kapitán strnul a na skráních a čele mu vyrazil pot.

„D-dobře. Jen ušetřete naše životy,“ zaškemral.

„Nejsi v pozici, aby sis mohl klást podmínky,“ zavrčel Darius.

Kapitán polkl, ale nakonec souhlasně přikývl, i když jen zlehka.

„Výborně,“ usmál se Darius a tlačil kapitána ke schodům.

Sešli dolů a Darius oddálil meč od kapitánova krku.

„KONEC BOJŮ!“ zařval Darius.

Obě posádky přestali s bojem. Piráti pár kroků ustoupili, ale stále byli ve střehu. Posádka obchodní lodi se choulila k sobě a bezradně přeskakovala pohledy z pirátů na svého kapitána a zpět.

„Vzdáváme se!“ vykřikl kapitán obchodní lodi se stopou zoufalství v hlase.

„Micku, Gilberte, Bobby, Henry, Anette, dejte se do prohledávání lodi. Ostatní zůstanou tady a budou hlídat,“ s tím Darius strčil do kapitána, až chudák udělal několik potácivých kroků než se ocitl u své posádky.

Darius se jen ušklíbl a i on se vydal prohledávat loď. Spolu s ostatními v podpalubí našel několik truhel zlata a stříbra. Také jednu truhlu plnou drahokamů a dvě bedny perel. To byl dobrý úlovek. Stejně jako tři truhly plné šatů z drahých látek.

„Přeneste to na naši loď. Já se ještě podívám do kajuty kapitána,“ rozkázal Darius, vyšel z podpalubí a zamířil do kajuty kapitána.

Vešel dovnitř a rozhlédl se. Poté ale nelenil a začal prohledávat truhly, skříně a nakonec i stolek. Našel další truhlu plnou zlaťáků a působivou sbírku mečů. Postupně to vynesl na palubu, aby to posádka odnosila na jejich loď a ještě se na okamžik vrátil do kapitánovy kajuty. Všiml si totiž, že v rohu stál jakési pouzdro, podobné tomu, ve kterém měl Beaufort své housle. Opatrně ho položil na zem, otevřel a následně vydechl úžasem. V pouzdře byla nádherná harfa vyrobená ze zlata a zdobená diamanty. Zase pouzdro zavřel a narovnal se. Se zamračením přemýšlel, jak to odsud odnese, když v tom si všiml na spodní straně pouzdra dřevěných koleček a na straně jakési zvláštní úchytky. Vzal za ni a zatáhl a pouzdro s harfou se rozjelo. Darius se usmál, tohle bylo chytré. Vyvezl pouzdro s harfou na palubu a otočil se na svou posádku.

„Jackie, Einare, odneste to na naši loď a dejte do mé kajuty. A buďte opatrní,“ předal jim pouzdro.

„Ne, prosím, tu harfu ne!“ vyběhl k nim kapitán obchodní lodi a zastavil se jen proto, že se mu na hruď přitiskla špička Dariusova meče.

„Je má,“ ušklíbl se na něj Darius.

„Ne, prosím! Vemte si všechno ostatní, ale tu harfu ne! Prosím vás!“ kapitán obchodní lodi klesl na kolena a zoufale na Dariuse hleděl.

Ta harfa byla vyrobena na objednávku jednoho vévody, který ji chtěl pro svou dceru. Dívka to byla rozmazlená a arogantní bez špetky jakéhokoliv hudebního talentu, ale tatíček jí plnil vše, co jí na očích uviděl. A pokud o tu harfu přijde, ani nechtěl vidět, jak moc bude vévoda vyvádět. A co teprve jeho dcera.

Darius se na něj jen ušklíbl a hlavou pokynul Jackiemu a Einarovi, aby harfu odnesli. Ti popadli pouzdro a jali se ho přenášet na jejich loď. Kapitán obchodní lodi zavyl zoufalstvím.

„Kapitáne, co budeme dělat s posádkou?“ zeptal se Fred.

Darius je přejel pohledem. Kdyby jeli opačným směrem, tak by je zajal a v Osmanské říši prodal do otroctví, ale tam bohužel neměli namířeno.

„Výjimečně je ušetříme. Zpátky na loď!“ rozkázal.

Většina pirátů v čele s Dariusem se vrátila na svou loď, odkud mířili děly na posádku obchodní lodi, aby zajistili jejich klid, zatímco Mick a Henry uvolňovali háky a po jejich uvolnění i oni přeběhli na jejich loď, kde už ostatní uvolněné háky vytahovali z vody a sundávali prkna. Hned nato začali odplouvat, zatímco zkoprnělá posádka obchodní lodi si teprve začala uvědomovat, že nebezpečí pominulo a jen pomalu se vzpamatovávala z přepadení.

„Odneste kořist do podpalubí a Gilberte, ty udělej záznam a pak mi ho přines. Ale tohle si beru rovnou,“ přešel Darius k pouzdru s harfou.

„Jak si přejete kapitáne. Slyšeli jste? Dejte se do práce! A fofrem!“ popohnal Gilbert posádku.

Ti se dali do práce. Darius spokojeně vzal pouzdro s harfou a šel do své kajuty. Otevřel dveře a překvapeně se zastavil.

„Co to děláš?“ zeptal se Beauforta, který klečel uprostřed jeho kajuty, měl sepjaté ruce, sklopenou hlavu, zavřené oči a pohyboval ústy jako by mluvil, ale přitom z něj nevyšla ani hláska.

Beaufort sebou škubl a pohlédl na Dariuse.

„Modlím se. Už jste skončili?“ postavil se.

„Ano,“ přikývl Darius a vešel do kajuty.

„Zabili jste někoho?“ zeptal se Beaufort tiše.

„Ne. Dnes jsme posádku ušetřili,“ zašklebil se Darius.

„Pak Bůh moje modlitby vyslyšel,“ usmál se Beaufort.

„Jistě Bůh,“ protočil Darius oči.

Beaufort se na něj zamračil.

„Tady něco máš, tak se na mě nemrač,“ postavil Darius před Beauforta pouzdro.

Ten překvapeně otevřel pusu a hleděl na pouzdro.

„Co v tom je?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Otevři to a uvidíš,“ odvětil Darius a sedl si ke stolu, kde bylo ještě pořád jídlo od snídaně a začal jíst.

Beaufort po něm šlehl pohledem, ale nakonec pouzdro otevřel a vydechl úžasem. Tak nádhernou harfu ještě neviděl. Opatrně se jí dotkl, ale ihned rukou ucukl jako kdyby se jednalo o posvátnou relikvii.

„Je tvá,“ poznamenal Darius mezi jídly.

Beaufort se na něj podíval a ihned se pohledem vrátil k harfě. Srdce mu bušilo a nemohl se na ni vynadívat. Byla tak krásná a byla jeho, jen jeho. Naposledy dostal nástroje, když ještě žil jeho dobrodinec farář Peter. Beaufort strnul jako kdyby ho polili ledovou vodou. Farář Peter. Co by si o něm jen teď pomyslel? Staral se o něj, poskytl mu domov a daroval mu housle a flétnu, na které tak dlouho šetřil. Vydělal poctivé peníze a housle i flétnu koupil, neukradl. Prudce od harfy odstoupil a nyní na ni hleděl jako na něco odporného. Jak jen byl slabý. Nechal se zlákat povrchní krásou a třpytem zlata.

„Já ji nechci,“ promluvil.

„Co?“ Darius se málem zalkl vodou, kterou zrovna pil a udiveně na chlapce zíral.

„Nepatří mi. Patří někomu jinému. Někomu komu jste ji ukradli. Nemůžu přijmout kradenou věc, to by bylo špatné,“ pohlédl na něj Beaufort.

„Netušil jsem, že jsi pokrytec. Copak jsi nikdy nic neukradl?“ mračil se na něj Darius.

„To je něco jiného. Já kradl z nouze. A pouze jídlo. To Bůh jistě pochopí a odpustí mi. Ale tohle není krádež z nouze, ale z hamižnosti a chamtivosti a to je hřích,“ bránil se Beaufort.

„Hele, s tímhle už mě štveš. Přemýšlej trochu, ano? Je Bůh opravdu tak dobrý a spravedlivý? Tak mi řekni, proč tě připravil o rodinu? A později tě nechal napospas, když tvůj dobrodinec zemřel, hm?“ Darius začínal být naštvaný.

„Protože...protože mě zkouší. Je to zkouška a když v ní uspěju, tak...tak...“ Beaufort nevěděl, jak pokračovat.

„Tak co? Po smrti se dostaneš do ráje? Nebuď směšný. Žádný Bůh neexistuje a pokud ano, pak je to ten největší zmetek ze všech,“ odfrkl si Darius.

„Jak se můžete takto rouhat? Bůh existuje a je laskavý i spravedlivý,“ do Beauforta vjel vztek, vždyť Darius tu znehodnocoval vše, ho farář Peter učil.

„No jak myslíš, nebudu ti brát tvou víru. A tu harfu si vem. Hřích krádeže mám na svědomí já, ne ty. Ty pouze přijmeš dar,“ pokrčil Darius rameny a znovu se pustil do jídla.

„Je kradená, nemohu ji přijmout,“ zakroutil Beaufort hlavou.

„Myslíš si, že jsi příliš dobrý, abys ji přijal? Pak jsi hřešil pýchou,“ ušklíbl se na něj Darius.

Beaufort sebou škubl. Mohl mít Darius pravdu? Opravdu zhřešil pýchou?

„Ale je kradená,“ namítl znovu, ale tentokrát nejistě.

„A ten hřích leží na mých bedrech, takže ty ji můžeš bez obav přijmout,“ odvětil Darius.

„No, když to budeme brát takto, pak...bych ji mohl přijmout,“ přešlápl Beaufort.

Darius se jen znovu ušklíbl a ukousl si ze sušeného masa. Tohle bylo snadné. Ale pravděpodobně mu v přesvědčování napomohlo i to, že Beaufort po harfě přeci jen toužil a tato se mu opravdu líbila, ač si to zakazoval a snažil se tomu pokušení nepodlehnout.

Beaufort znovu přešel k harfě a opatrně ji vyňal z pouzdra. Posadil se na židli a přejel prsty po strunách. Harfa se rozezněla líbeznými čistými tóny. Beaufort se usmál. Vztek z něj vyprchal a nyní sám sebe nechápal. On byl přeci nadaný hudebník a Bůh to ví, to on jistě zařídil, aby se k němu dostala. Navíc na ní nelpěla krev, Darius přeci řekl, že posádku ušetřili a člověk, který si tuto harfu objednal má jistě dostatek peněz, aby si mohl objednat novou. Beaufort totiž moc dobře věděl, že takovéto harfy se běžně neprodávají, ale že byla vyrobena na zakázku.

Znovu přejel po strunách a dal se do hraní. Darius ho zvědavě pozoroval. Beaufort při hraní zavřel oči a lehce se usmíval. Vypadal, že se ponořil do svého světa, kde nebylo nic jiného než on, harfa a hudba. Darius se pohodlně opřel a nechal se unášet hudbou a, pro něj, krásným výhledem.