Plachty naděje - kapitola 7

Beaufort se zavrtěl a zasténal. Bylo mu špatně a měl pocit, že když udělá sebemenší pohyb nebo otevře oči, začne zvracet.

„Co je ti?“ ozvalo se vedle něj tiše.

„Je mi zle,“ zasténal Beaufort a zhluboka se nadechl.

Pocit že bude zvracet sílil.

„Pojď,“ vstal Darius, pomohl vstát i Beaufortovi a odvedl ho na palubu, kde ho postavil k zábradlí.

Beaufort jen zhluboka dýchal a nasucho polykal.

„Nebraň se tomu. Vyhoď to, bude ti líp,“ odhrnul mu Darius vlasy z obličeje.

Jen to dořekl, naklonil se Beaufort přes zábradlí a začal dávit. Darius mu přidržoval vlasy a trpělivě čekal až to nejhorší pomine.

„Jak to, že vám nic není? Vypil jste toho víc než já,“ zachraptěl Beaufort, když se narovnal a rukávem si otřel ústa.

„Protože jsem zvyklý a vím, kolik toho můžu vypít, aby mi nebylo zle,“ pousmál se Darius a hladil Beauforta po zádech.

„Nevadí, když si teď lehnu do postele a zemřu?“ zeptal se Beaufort.

„Jen ještě počkej,“ uchechtl se Darius.

„Na co?“ podíval se na něj nechápavě Beaufort, ale vzápětí ucítil novou vlnu nevolnosti a opět se naklonil přes zábradlí.

„Na tohle,“ zamumlal Darius a znovu popadl Beaufortovi vlasy.

„Co se tady děje?“ to k nim přišla Anette, která se před chvílí probudila a protože jí nebylo zrovna nejlépe, vylezla na palubu v naději, že se jí na čerstvém vzduchu udělá lépe a nyní na Beauforta starostlivě hleděla.

„Je mu zle. Máš někde tu svojí speciální vodičku?“ pohlédl na ni Darius.

„Jo, hned ji donesu,“ otočila se Anette na podpatku a spěchala do podpalubí.

U své houpací sítě se sklonila k truhle, kde měla své věci a vyndala z ní malou skleněnou lahvičku naplněnou jakousi šedivou tekutinou. I s lahvičkou potom zamířila o patro níž, kde z jednoho sudu, ve kterém měli zásoby pitné vody nabrala do malého hliněného kalíšku vodu a nalila do ní trošku oné šedivé tekutiny. Potom vystoupala zpět na palubu, kde pořád stáli Darius s Beaufortem, ačkoliv ten už nezvracel.

„Tady to je,“ podala kalíšek Dariusovi, zatímco starostlivým pohledem zkoumala bledého a třesoucího se Beauforta.

„Díky! Beauforte, napij se tohohle. Jen to nepolykej, místo toho si vykloktej a potom to vyplivni,“ převzal si Darius kalíšek a přidržel ho Beaufortovi u rtů.

Beaufort se na něj zmateně podíval, ale zvedl třesoucí ruku, slabě kalíšek uchopil a trochu upil. V ústech se mu rozlila podivná pachuť. Sladká ale zároveň pálivá a chladná najednou. Beaufort poslechl Dariusovi instrukce a několikrát vodičku převalil v ústech a pak se naklonil přes zábradlí a vyplivl ji. Její chuť mu ale zůstala v ústech, což ale Beaufort vítal, protože byla rozhodně příjemnější než to, co cítil předtím.

„Už je ti líp?“ zeptala se Anette.

„T-trochu,“ nadechl se zhluboka Beaufort.

Pořád ho bolelo břicho, ale nemyslel si, že by ještě zvracel. Spíš se cítil slabý a sotva stál.

„Pojď. Dnešní den strávíš v posteli,“ podepřel ho Darius a odvedl ho do své kajuty, kde ho uložil do postele.

„Děkuju!“ poděkoval mu tiše Beaufort, který se začal cítit trapně a zároveň byl Dariusovi vděčný za jeho péči.

„Zkus ještě usnout. Pak ti už by ti mělo být dobře,“ usmál se Darius a pohladil Beauforta po tváři.

Beaufort ho poslechl, zavřel oči a pokusil se usnout, což se mu podařilo celkem rychle. Darius se jen usmál a potichu vyšel z kajuty. Bylo načase probudit posádku a dát se do práce.

***

Když otevřel Beaufort oči podruhé slunce už se sklánělo k obzoru. Posadil se na posteli a protřel si oči. Cítil se už dobře, dokonce začal pociťovat hlad. Vstal a převlékl se a vyšel z kajuty v naději, že se mu podaří sehnat něco k snědku.

„Už je ti dobře?“ usmála se na něj Anette, když kolem ní procházel.

„Jo, už jo. Nevadí, když si dojdu pro něco k jídlu?“ zeptal se jí Beaufort.

„Ale vůbec ne. Zajdi si do lodní kuchyně. Nikdo tam teď sice není, ale něco tam určitě najdeš,“ mrkla na něj Anette a opřela se o zábradlí a hleděla do dáli.

Svoji práci už měla hotovou a tak si mohla dovolit si trochu odpočinout. Beaufort sestoupil do kuchyně a nyní zkoumal skříňky a nádoby, aby našel něco k jídlu, co příliš nezatíží jeho žaludek. A měl štěstí, v jedné skříňce našel suchary, pár si jich vzal a vrátil se na palubu, kde se postavil vedle Anette.

„Ještě jsem ti nepoděkoval za dnešní ráno, takže děkuju!“ s tím se zakousl do jednoho sucharu.

Chuť to nebyla valná, ale nasytí ho to a to bylo nejdůležitější. Už jako malý se naučil, že jídlo je jídlo a že nezáleží na tom, jak chutná. Navíc kněz Peter ho učil, že každé jídlo je dar od Boha a opovrhnout byť jediným drobkem znamenalo opovrhovat Bohem samotným. Společně s Anette tam stáli a sledovali, jak slunce zapadá za obzor a obloha postupně tmavne.

Posádka postupně ukončovala svou práci a po večeři se piráti, znavení celodenní prací odebrali na kutě. I Anette popřála Beaufortovi dobrou noc a odešla si lehnout. Beaufort se s povzdechem opřel o zábradlí a hleděl do tmy. Zachvěl se. V noci byla na moři zima, nemluvě o tom, že v noci vypadalo moře ještě strašidelněji než za dne. Pouze hvězdy na noční obloze jasně zářily a vytvářely tak překrásný a svým způsobem i uklidňující obraz. Beaufort se zahleděl na hladinu, kde se ve vodě vznášely jakési podivné kulovité předměty. Zamračil se a víc se naklonil, aby si je lépe prohlédl.

„To jsou medúzy. Vypadají možná krásně, ale jsou smrtelně nebezpečné,“ ozval se za ním Darius a postavil se vedle Beauforta a stejně jako on se zahleděl na hladinu.

„Opravdu? Ale vždyť se tam jen tak vznášejí,“ namítl Beaufort a ohlédl se na kapitána.

„To je pravda, takhle vypadají neškodně. Ale pod hlavičkou mají dlouhá chapadla, které tě požahají, když se jich dotkneš. Hrozně to bolí a když máš tu smůlu, tak můžeš dostat i křeč nebo být natolik v šoku z bolesti, že se utopíš. Už jsem takové případy viděl,“ Darius se přiblížil trochu blíž a obtočil ruku kolem Beaufortova pasu.

„Kapitáne?“ vydechl Beaufort zmateně.

„Ano?“ sklonil se k němu Darius a přitiskl se svými rty na ty Beaufortovy.

Beaufort sebou poplašeně cukl a pokusil se Dariuse odstrčit. Ten se ale nedal, místo toho si přitáhl Beauforta k sobě a svým jazykem se probojoval do jeho rtů.

Beaufort s Dariusem bojoval a snažil se vymanit z jeho sevření, ale po chvilce jeho odpor začínal ochabovat. Dariusovo tělo příjemně hřálo, jeho paže omotané kolem jeho těla, začaly Beaufortovi připadat bezpečné a ochranářské a jeho rty byly měkké a hebké a jeho jazyk v Beaufortových ústech byl vlastně vzrušující. Tiše zasténal, zavřel oči a zcela se Dariusovi podvolil.

Darius se od něj trošičku odtáhl a podíval se na něj pohledem ve kterém se mísila touha, chtíč a očekávání. Rukama sjel na Beaufortův zadek a lehce ho stiskl. Beaufort sebou vylekaně cukl a otevřel oči.

„Ne,“ vyjekl a vystrašeně na Dariuse zíral.

Darius spustil své ruce a v duchu zaklel. Sakra, to se ten kluk nemohl přenést přes svoje předsudky?

„Proč ne? Poddej se tomu,“ zavrněl a přimhouřil oči.

„N-ne. Ne tohle,“ ustoupil před ním Beaufort a v očích se mu objevily slzy.

Darius se zarazil. Na Beaufortovi byl vidět strach a Dariuse napadlo, jestli nemá v tomhle směru špatné zkušenosti. Mohlo se mu stát to, co se kdysi stalo i jemu?

„Bylo ti v tomhle směru ublíženo?“ zeptal se tiše.

Beaufort na Dariuse vytřeštil oči. Opravdu se ho ptal na to, na co se ho ptal?

„Myslíte, jestli mě někdy nějaký muž znásilnil? To ne, nic takového. Jen to nechci. J-já...m-myslím...že asi...jsem taky...sodomista. Přemýšlel jsem nad tím a i když jsem...ochotný si to přiznat a v budoucnosti...mít vztah....s mužem, tak chci, aby...aby to byl někdo, koho budu milovat a kdo bude milovat mě. Nechci být jen dočasná hračka pro někoho, kdo ke mně cítí pouze touhu a chtíč. Nechci skončit využitý a se zlomeným srdcem jako...jako třeba Henry,“ otočil se Beaufort k Dariusovi zády a rukama se objal kolem trupu.

Darius si jen odfrkl.

„Jsi hlupák,“ prohlásil, než se otočil a odešel do své kajuty.

V duchu ovšem zuřil, byl tak blízko k ukojení své touhy a zase nic. Naštvaně ze sebe strhal oblečení a ulehl do postele, ačkoliv pochyboval, že by mu vztek dovolil usnout. Zavřel oči a snažil se uklidnit, aby mohl usnout. Přeci jen musel být následující den odpočatý, aby mohl řádně pracovat. Ostatně jako kapitán zodpovídal nejen za sebe, ale i za bezpečí a životy své posádky.

Zato Beaufort stál na palubě u zábradlí, hleděl na medúzy líně se vznášející pod hladinou a z očí mu kanuly slzy. Proč ho Darius nemohl pochopit? On netoužil po drahých darech nebo penězích, to po čem toužil byla láska. A to přeci nebylo hloupé. Beaufort setřel slzy, přešel ke dveřím vedoucím do podpalubí a sešel do místnosti, kde se ozývalo oddechování a také chrápání ostatních členů posádky. Vyhlédl si prázdnou houpací síť, která nikomu nepatřila a vlezl si do ní. S povděkem zjistil, že je zde i složená deka a malý polštářek. Rozhodil deku, lehl si a přikryl se. Síť ani zdaleka nebyla tak komfortní jako kapitánova postel, ale on dneska u Dariuse spát nebude. Ne, když o jeho největším snu prohlásil, že je hloupý.

Beaufort se stočil do klubíčka a zavřel oči. Snad se mu podaří rychle usnout.