Příspěvky

Plachty naděje - kapitola 3

Beaufort, držíc v náručí oblečení a také sadu hřebenů a kartáčů, a Henry vyšli z Gilbertovi kajuty a rozhlédli se. „Hej lidi, hotovo,“ zavolal Henry, když spatřil ostatní piráty, kterak stojí v hloučku u zábradlí. Ti se jako na povel otočili a pak se všichni svorně ohlédli. „No vidíš, vypadáš úžasně,“ usmála se Anette. „Díky!“ usmál se Beaufort. „Výborně. Tak pojďme odstranit tu káď z mé kajuty a půjdeme spát,“ promluvil Gilbert. „Ehm, kam mám dát své věci?“ otázal se Beaufort nejistě. „Do kapitánovy kajuty. Budeš spát tam,“ odpověděl Gilbert. Beaufort se zarazil a stejně tak i Henry. Oba předtím kapitánův rozkaz přeslechli. „Má spát u kapitána?“ zeptal se tiše Henry. „Ano,“ přikývl Gilbert. Henry stiskl rty a odvrátil se. „Půjdu si lehnout,“ zamumlal. Beaufort na něj nechápavě hleděl. Co se s jeho novým přítelem stalo? „Co se děje?“ zeptal se ho. „Nic. Dobrou!“ odsekl Henry a rozešel se ke vstupu do podpalubí. „Z toho si nic nedělej,“ promluvil za Beaufortem Einar. Be...
Okomentovat
Další informace

Plachty naděje - kapitola 2

Parta pirátů rozjařeně opustila hostinec a za hlasitého smíchu mířila k přístavu. „Přísahám, že je to pravda,“ smál se už na pohled nejstarší z nich, čas mu do tváře vryl vrásky a vlasy i knír pokryl stříbrem. „A my ti to věříme, Gilberte,“ zasmál se blonďatý muž, který měl většinu svých dlouhých vlasů stažené v koňském ohonu až na ofinu, která mu spadala z čela a zakrývala mu levé oko. Gilbert jen mávl rukou. „Jen ho nech, Mikeu,“ zasmál se další blonďák, který vypadal stejně jako Mike, jen jeho vlasy byly ostříhané nakrátko. „Nic mu nedělám, Micku,“ vzal ho Mike kolem ramen. Mick jen protočil oči. „Nechte toho, dvojčata,“ zavrčela na ně jediná žena z celé skupiny. Oba muži na ni pohlédli nevinnými pohledy. Drobná brunetka jen protočila očima a raději přidala do kroku a zařadila se mezi Gilberta a vysokého svalnatého černocha. „Nenech je, aby tě rozčilovali Anette,“ usmál se na ni černoch a lehce ji pohladil po paži. Anette se na něj s úsměvem podívala. „Jackie má pravdu. N...
Okomentovat
Další informace

Plachty naděje - kapitola 1

Třásl se zimou, když studený vítr profukoval dírami v jeho oblečení, které mu bylo příliš krátké a ubíral jeho štíhlému a drobnému tělu, které by se spíš hodilo k dívce než k dospívajícímu chlapci, i ty nejposlednější zbytky tepla. Zima také pronikala od země jeho rozedranými a rozpadajícími se botami. Pevně sevřel rukojeť dřevěného pouzdra potažené kůží v němž nesl svůj jediný majetek a zároveň své největší poklady. Housle a příčnou flétnu. Zatřásl hlavou, když mu silný poryv větru vmetl dlouhé plavé vlasy do jeho obličeje srdcovitého tvaru s jemnými až dívčími rysy. Průzračně modré oči klopil k zemi, aby je alespoň trochu uchránil před větrem. Jen občas je zvedl, aby se rozhlédl kolem ve snaze najít místo, kde by se mohl alespoň na okamžik ukrýt před zimou a větrem. S překvapením zjistil, že došel až do přístavu. Nervózně polkl. Námořníci pracující na lodích nebo procházející kolem něj si ho měřili nepřátelskými pohledy. Úředníci se svými poskoky ho zase ignorovali. Šel dál a krátce...
Okomentovat
Další informace

Plachty naděje - info

Už jste si někdy kladli otázku, co by se stalo, kdybyste se ocitli na pirátské lodi jako černý pasažér? Hodně lidí hned odpoví, že by je piráti okamžitě zabili. Ale na druhou stranu i piráti jsou přeci lidé.
Okomentovat
Další informace

Noční květ - epilog

Noční květ vstoupil do Zářiny ložnice, kde se to jen hemžilo jejími Dvorními dámami, služebnými a také porodními bábami. Noční květ si žádné z nich nevšímal a přešel rovnou k posteli, kde, podložená polštáři, ležela Záře. Byla ještě celá zarudlá a zpocená, ale přesto se šťastně usmívala na uzlíček ve své náručí a tiše mu broukala. Noční květ se u ní zastavil a se slzami v očích se na onen uzlíček zahleděl. „Je to...?“ nemohl z něj spustit oči. „Dcera,“ odpověděla Záře. Noční květ se na ni podíval a usmál se. Záře mu úsměv opětovala. „Naše holčička,“ vrátil se Noční květ pohledem k miminku. I Záře se na miminko s úsměvem podívala a jemně jím zahoupala. „Mohu?“ natáhl Noční květ k miminku ruce a tázavě se na Záři podíval. Ta s přikývnutím opatrně miminko předala Nočnímu květu. Ten holčičku vzal opatrně do náruče a lehce jí houpal. Navíc neodolal a konečky prstů jemně přejížděl po její hlavičce, tvářičce i drobných ručičkách. Holčička se v jeho náruči zavrtěla, ale cítila se v bez...
1 komentář
Další informace

Noční květ - kapitola 19 - konec

Ledovec stál uprostřed svých komnat a s přimhouřenýma očima poslouchal zprávy od dvou mužů, jeho nejlepších špehů. „Takže jste nic nezjistili?“ zeptal se po pár minutách. „Ne, žádný skandál. Nikdy neodhodil ani pecku z ovoce, natož aby provedl něco horšího. Měl hodně nápadníků, ale všechny námluvy a žádosti o ruku proběhly dle zvyklostí. A ten mladík, Shomar, se s ním sice setkával osobně, ale od jistého věku pouze v přítomnosti členů rodiny. Nikdy spolu nic neměli, dokonce se ani nepolíbili. Noční květ vstoupil do manželství neposkrvěný a první muž, který ho poznal důvěrněji a který ho připravil o nevinnost byl princ Ramir. A podle načich zjištění nebyl princi Ramirovi nikdy nevěrný. A neponičil svou pověst ani jinak,“ řekl první z mužů. „To ano. Ostatně kdyby nebyl manželem prince, tak bych si ho vzal sám. Tak dokonalá a překrásná bytost se jen tak nenajde,“ zasmál se druhý. Ledovec se na něj zamračil, ale nic neřekl, na neomalenost svého špeha si už zvykl. A ten muž by...
Okomentovat
Další informace

Noční květ - kapitola 18

Průvod koní a kočárů vjel na palácové nádvoří a zastavil se. Z jednoho kočáru vystoupil Diamant, otočil se a natáhl ruku. Noční květ vystupující za ním se jí vděčně chytil a opatrně vystoupil. „V pořádku?“ přistoupil k nim Ramir a starostlivě na Nočního květa hleděl. „Ano, v pořádku. Jsem jen trochu ztuhlý,“ pokusil se Noční květ o úsměv. Ten mu moc nešel díky modřinám, které měl po celém obličeji. Aspoň že otok trochu splasknul. „To jsem rád,“ pousmál se Ramir a pohlédl na Záři, která se k nim vystoupila ze svého kočáru a připojila se k nim. „Vítejte, princové, princezno! Král vás očekává v trůnním sále. Okamžitě!“ přišel k nim králův osobní sluha. „Jistě, hned jsme tam,“ zamračil se na něj Ramir. Sluha jeho zamračený pohled chvíli opětoval svým povýšeným a pak s úklonou odešel. „Jak já ho nesnáším,“ zamumlal Ramir, než se rozešel do paláce. Záře i Noční květ ho následovali. Za nimi šli Ramirovi Společníci, Dvorní mladíci a Dvorní dámy. Všichni došli do trůnního sálu, zastavi...
1 komentář
Další informace

Noční květ - kapitola 17

Noční květ seděl na posteli a bezradně a zároveň trochu vystrašeně hleděl na Ramira, který seděl vedle něj a hleděl do země. Právě mu řekl vše o něm a Shomarovi, vše co spolu prožili od jeho nejútlejšího dětství až po současnost. Nevynechal nic. Řekl mu o tom, jak moc se se Shomarem chtěli vzít a co všechno pro to dělali, o tom jak byl zoufalý, když zjistil, že si má vzít jiného a o tom, jak moc byl nešťastný v počátku jejich manželství. Dokonce mu řekl i o tom, jak na něj Shomar zaútočil a pak ho donutil předstírat nemoc. Ramir ho vyslechl bez přerušení a nepromluvil ani poté, co Noční květ domluvil. Jen hleděl do země a z jeho tváře nešlo nic vyčíst. „Ramire, řekni něco. Prosím!“ nevydržel už Noční květ to ticho, položil mu ruku na předloktí a v jeho hlase zazněla prosba. Ramir jeho ruku však setřásl, postavil se a zamířil ke dveřím. „Ramire?“ Noční květ také vstal, ale neodvážil se manžela následovat. Ramir se zastavil a zhluboka se nadechl. Pak se ale znovu rozešel. Noční květ...
1 komentář
Další informace