Noční květ - epilog
Noční květ vstoupil do Zářiny ložnice, kde se to jen hemžilo jejími Dvorními dámami, služebnými a také porodními bábami. Noční květ si žádné z nich nevšímal a přešel rovnou k posteli, kde, podložená polštáři, ležela Záře. Byla ještě celá zarudlá a zpocená, ale přesto se šťastně usmívala na uzlíček ve své náručí a tiše mu broukala. Noční květ se u ní zastavil a se slzami v očích se na onen uzlíček zahleděl. „Je to...?“ nemohl z něj spustit oči. „Dcera,“ odpověděla Záře. Noční květ se na ni podíval a usmál se. Záře mu úsměv opětovala. „Naše holčička,“ vrátil se Noční květ pohledem k miminku. I Záře se na miminko s úsměvem podívala a jemně jím zahoupala. „Mohu?“ natáhl Noční květ k miminku ruce a tázavě se na Záři podíval. Ta s přikývnutím opatrně miminko předala Nočnímu květu. Ten holčičku vzal opatrně do náruče a lehce jí houpal. Navíc neodolal a konečky prstů jemně přejížděl po její hlavičce, tvářičce i drobných ručičkách. Holčička se v jeho náruči zavrtěla, ale cítila se v bez...