Příspěvky

Plachty naděje - kapitola 7

Beaufort se zavrtěl a zasténal. Bylo mu špatně a měl pocit, že když udělá sebemenší pohyb nebo otevře oči, začne zvracet. „Co je ti?“ ozvalo se vedle něj tiše. „Je mi zle,“ zasténal Beaufort a zhluboka se nadechl. Pocit že bude zvracet sílil. „Pojď,“ vstal Darius, pomohl vstát i Beaufortovi a odvedl ho na palubu, kde ho postavil k zábradlí. Beaufort jen zhluboka dýchal a nasucho polykal. „Nebraň se tomu. Vyhoď to, bude ti líp,“ odhrnul mu Darius vlasy z obličeje. Jen to dořekl, naklonil se Beaufort přes zábradlí a začal dávit. Darius mu přidržoval vlasy a trpělivě čekal až to nejhorší pomine. „Jak to, že vám nic není? Vypil jste toho víc než já,“ zachraptěl Beaufort, když se narovnal a rukávem si otřel ústa. „Protože jsem zvyklý a vím, kolik toho můžu vypít, aby mi nebylo zle,“ pousmál se Darius a hladil Beauforta po zádech. „Nevadí, když si teď lehnu do postele a zemřu?“ zeptal se Beaufort. „Jen ještě počkej,“ uchechtl se Darius. „Na co?“ podíval se na něj nechápavě Beaufo...
1 komentář
Další informace

Plachty naděje - kapitola 6

„LOĎ NA OBZORU!“ zakřičel Mike, když při západu slunce zahlédl loď, která se k nim blížila. „JAKÁ?“ křikl na něj Gilbert, zatímco se posádka začala srocovat u zábradlí. „PIRÁTSKÁ. JE TO LOĎ KAPITÁNKY SAMANTHY,“ odpověděl Mike. „Kapitánka Samantha. Připravte se, bude vítání,“ zasmál se Gilbert a celá posádka se uvolnila z napětí, které je doteď svíralo. „Kdo je kapitánka Samantha?“ zeptal se zmateně Beaufort. „Naše stará známá,“ pousmál se Gilbert a podíval se na Beauforta, který vypadal zmateně. „Takže na ni nezaútočíte?“ zeptal se tiše. Od španělské lodi přepadli ještě další dvě, taktéž obchodní a plné velmi bohaté kořisti. Na rozdíl od první lodi ale tamější posádky neměly štěstí a nepřežily. Byly zavražděny a jejich lodě zapáleny. Pro Beauforta to byla noční můra. „Ne, nezaútočíme. Ostatně máme zákon který zní, že pirát na jiného piráta nezaútočí a ani ho neokrade, či jinak nepoškodí a to jak na souši tak na moři. My piráti zkrátka jeden na druhého neútočíme,“ vysvětlil mu G...
1 komentář
Další informace

Plachty naděje - kapitola 5

Beaufort se zívl a protáhl se, načež otevřel oči a zamžoural do paprsků slunce pronikající do kajuty oknem. „Už ses probudil?“ ozvalo se a Beaufort sebou trhl. Bylo to už pár dní od chvíle, kdy mu Darius vyhrožoval. Od té doby také spal sám, nebo si to alespoň myslel. Chodil spát dřív než kapitán a ráno se probouzel v prázdné posteli. Proto usoudil, že kapitán spí jinde. Pravda ale byla taková, že Darius nechtěl chlapce zbytečně děsit a tak chodil do postele, až když usnul a ráno vstal dřív než se chlapec probudil. Nyní se nervózně posadil na posteli a vystrašeně na Dariuse hleděl. „Vstaň a pojď se nasnídat!“ rozkázal mu Darius a sám se usadil u prostřeného stolu. Beaufort nasucho polkl, ale neodvažoval se odporovat. Proto vstal, rychle se převlékl a usadil se u prostřeného stolu, přičemž se po celou dobu vyhýbal kapitánovi pohledem. Darius jen protočil oči. „Nebuď ze mě tak vyděšený,“ řekl a natáhl se pro kousek sucharu. Beaufort na něj jen krátce pohlédl, aniž by něco řekl. Po...
1 komentář
Další informace

Plachty naděje - kapitola 4

Beaufort vylezl z podpalubí a se slzama v očích si přidržoval pravou paži u těla. Předloktím mu projížděla ostrá bolest z právě udělaného tetování a to i přesto že mu ho Joe natřel hojivou mastičkou, která měla bolest utlumit a kterou mu dal s sebou, aby si ono tetování mazal pravidelně a vyhnul se tak infekci nebo zanícení. Pomalu přešel k zádi, kde stál Henry opřený o zábradlí. „Nic s kapitánem nemám,“ vyhrkl Beaufort. Henry se na něj překvapeně otočil. „Co?“ zeptal se zmateně. „No, Joe mi řekl o tobě a o kapitánovi. A pak taky říkal, že na mě žárlíš, protože....no to je jedno. Jen chci, abys věděl, že s kapitánem nic nemám. A ani nic mít nebudu,“ vysvětloval zmateně Beaufort. „Ale...spal jsi v jeho posteli. S ním,“ namítl Henry. „A to je všechno, co jsme dělali. Jen jsme spali. Já na jedné polovině, on na druhé. Přísahám, že je to pravda,“ vytřel si Beaufort z očí slzy bolesti a vážně se na Henryho zahleděl. „Ale kapitánovi se líbíš. Chce tě, viděl jsem to na něm,“ zamračil s...
1 komentář
Další informace

Plachty naděje - kapitola 3

Beaufort, držíc v náručí oblečení a také sadu hřebenů a kartáčů, a Henry vyšli z Gilbertovi kajuty a rozhlédli se. „Hej lidi, hotovo,“ zavolal Henry, když spatřil ostatní piráty, kterak stojí v hloučku u zábradlí. Ti se jako na povel otočili a pak se všichni svorně ohlédli. „No vidíš, vypadáš úžasně,“ usmála se Anette. „Díky!“ usmál se Beaufort. „Výborně. Tak pojďme odstranit tu káď z mé kajuty a půjdeme spát,“ promluvil Gilbert. „Ehm, kam mám dát své věci?“ otázal se Beaufort nejistě. „Do kapitánovy kajuty. Budeš spát tam,“ odpověděl Gilbert. Beaufort se zarazil a stejně tak i Henry. Oba předtím kapitánův rozkaz přeslechli. „Má spát u kapitána?“ zeptal se tiše Henry. „Ano,“ přikývl Gilbert. Henry stiskl rty a odvrátil se. „Půjdu si lehnout,“ zamumlal. Beaufort na něj nechápavě hleděl. Co se s jeho novým přítelem stalo? „Co se děje?“ zeptal se ho. „Nic. Dobrou!“ odsekl Henry a rozešel se ke vstupu do podpalubí. „Z toho si nic nedělej,“ promluvil za Beaufortem Einar. Be...
1 komentář
Další informace

Plachty naděje - kapitola 2

Parta pirátů rozjařeně opustila hostinec a za hlasitého smíchu mířila k přístavu. „Přísahám, že je to pravda,“ smál se už na pohled nejstarší z nich, čas mu do tváře vryl vrásky a vlasy i knír pokryl stříbrem. „A my ti to věříme, Gilberte,“ zasmál se blonďatý muž, který měl většinu svých dlouhých vlasů stažené v koňském ohonu až na ofinu, která mu spadala z čela a zakrývala mu levé oko. Gilbert jen mávl rukou. „Jen ho nech, Mikeu,“ zasmál se další blonďák, který vypadal stejně jako Mike, jen jeho vlasy byly ostříhané nakrátko. „Nic mu nedělám, Micku,“ vzal ho Mike kolem ramen. Mick jen protočil oči. „Nechte toho, dvojčata,“ zavrčela na ně jediná žena z celé skupiny. Oba muži na ni pohlédli nevinnými pohledy. Drobná brunetka jen protočila očima a raději přidala do kroku a zařadila se mezi Gilberta a vysokého svalnatého černocha. „Nenech je, aby tě rozčilovali Anette,“ usmál se na ni černoch a lehce ji pohladil po paži. Anette se na něj s úsměvem podívala. „Jackie má pravdu. N...
Okomentovat
Další informace

Plachty naděje - kapitola 1

Třásl se zimou, když studený vítr profukoval dírami v jeho oblečení, které mu bylo příliš krátké a ubíral jeho štíhlému a drobnému tělu, které by se spíš hodilo k dívce než k dospívajícímu chlapci, i ty nejposlednější zbytky tepla. Zima také pronikala od země jeho rozedranými a rozpadajícími se botami. Pevně sevřel rukojeť dřevěného pouzdra potažené kůží v němž nesl svůj jediný majetek a zároveň své největší poklady. Housle a příčnou flétnu. Zatřásl hlavou, když mu silný poryv větru vmetl dlouhé plavé vlasy do jeho obličeje srdcovitého tvaru s jemnými až dívčími rysy. Průzračně modré oči klopil k zemi, aby je alespoň trochu uchránil před větrem. Jen občas je zvedl, aby se rozhlédl kolem ve snaze najít místo, kde by se mohl alespoň na okamžik ukrýt před zimou a větrem. S překvapením zjistil, že došel až do přístavu. Nervózně polkl. Námořníci pracující na lodích nebo procházející kolem něj si ho měřili nepřátelskými pohledy. Úředníci se svými poskoky ho zase ignorovali. Šel dál a krátce...
Okomentovat
Další informace