Peruji.cz

Julien oblečen do světle modrého kostýmu s tmavě modrými a zelenými flitry a kamínky, na obličeji silné líčení a oči obkroužené nalepenými světle modrými kamínky, za pochvalnéno opěvování komentátorů, dokončil svoji sestavu a začal se uklánět jásajícím fanouškům. „Tak to byla naprosto dokonalá a úžasná sestava v podání ještě dokonalejšího Juliena Delacoura známějšího jako Ledový princ,“ sršel nadšením komentátor. „Pravda, pravda. Byl to opravdu excelentní výkon. Ale ten už nás čeká hodnocení poroty. Tak se na to podívejme,“ řekl druhý. Porotci se na sebe dívali a šeptali si mezi sebou a po chvíli se na obrazovce nad kluzištěm objevilo hodnocení. „Páni, tak to je opravdu vysoké hodnocení,“ okomentoval první komentátor. „Popravdě to nejvyšší co dnes zatím padlo. Ale upřímně pochybuji, že by toto hodnocení někdo překonal,“ přidal se druhý. „Ale teď už nás vážení čeká vystoupení ruského krasobruslaře Gregoroviče Ivanova,“ řekl první a na led vstoupil vysoký blonďatý krasobruslař. Te...

„Výborně! Tahle sestava je úžasná a ty jsi dokonalý. Ostatní nemají žádnou šanci, všechny je naprosto rozdrtíš,“ vykřikoval nadšeně buclatý holohlavý muž, trenér nejlepšího a nejžádanějšího krasobrulaře tohoto desetiletí, Juliena Delacoura. „Já bych spíš řekl, že potřebuju ještě trénovat,“ řekl tichým jemným hlasem Julien, drobný a štíhlý chlapec s dívčí tváří, šedýma očima a dlouhými vlnitými černými vlasy, který slezl ze svého soukromého kluziště, které měl připojené ke svému luxusnímu domu na předměstí Marseille a natáhl se po lahvi s vodou. Ano, byl moc mladý, ale krasobruslení se začal věnovat už jako malý a v 17-ti letech měl na kontě tolik peněz, že si k 18tinám mohl dovolit postavit luxusní dvoupatrový dům s velkou zahradou s bazénem, vířivkou a vlastním kluzištěm. „Techniku máš dokonalou. Výbornou sestavu. Ty už trénovat nepotřebuješ. Nebo vlastně potřebuješ, ale v jiné oblasti,“ uchechtl se trenér, postavil se za Juliena, položil mu ruce na boky a rozkrokem se otřel o ten ...

Julien je krasobruslař. A velmi úspěšný. V 18 letech už má za sebou několik celostátních, mezinárodních vítězství a dokonce je i několikanásobný mistr svět. Ovšem své soukromí si velmi střeží, i přes to se ví, že pochází z Francie a že je gay. Ale nic jiného. A i když je Julien velmi slavný, bohatý a krásný, říká se o něm, že je chladnější než led po kterém bruslí. A on to nevyvrací, naopak svým chováním a jednáním to jen potvrzuje. Ale je ten chlad, který předvádí skutečnost nebo jen maska, kterou chrání své citlivé srdce? A kdo je tajemný muž, který k němu leze do postele na hotelovém pokoji, když se účastní další celosvětové soutěže? O co tomu muži jde?

O 30 let později Marun se slzama koulícíma se mu po tváři sledoval, jak pohůnci spouštějí rakev do vyhloubeného hrobu. Rakev v níž odpočíval jeho milovaný Ramon. Hned vedle něj stál Temlin, kterému taktéž stékaly po tváři slzy. Vedle Temlina stála jeho žena Amina a mezi nimi jejich desetiletý syn Zarin. I oni usedavě plakali. Za nimi stáli Nom, Vln, Erup a Nolus. Dál stáli Ramonovi přátelé s rodinami, jeho vzdálení příbuzní a jeho personál. Všichni truchlili nad Ramonovou smrtí. „To je tak nespravedlivé. Ještě neměl zemřít,“ vzlykl Marun. „Otec byl moc nemocný. Nedalo se nic dělat. Byl to osud,“ odpověděl s pláčem Temlin a přitáhl si Maruna do náruče. Marun vděčně přijal teplo synovi náruče a zabořil svůj obličej do jeho hrudi. Když bylo vše řečeno a rakev zasypána, rozešli se smuteční hosté do restaurace, kde je čekala smuteční hostina na počest zemřelého. Marun seděl na židli vedle svého syna a jeho rodiny a hleděl do talíře na jídlo, které mu přinesli. Nedokázal tomu ještě pořá...

Nom vkročil do Ramonovy ložnice, oblečený jen do stříbrných řětízků tvořících pásky ozdobené diamanty, na hlavě jen jednoduchou stříbrnou korunku. Rozhlédl se. Ramonova ložnice se mu líbí. Je velká, prostorná, dýchá luxusem ale zároveň působí útulně. U okna spatřil Maruna, který byl oblečen v perlovém oblečku a s úsměvem na něj hleděl. „J-já se omlouvám! Ale m-myslel jsem, že si pán nechal z-zavolat mě,“ vykoktal ze sebe nejistě. „Zavolal. A mě také. Dneska ho budeme oblažovat oba,“ přešel k němu Marun a jemně ho kloubky prstů pohladil po hrudi zakryté diamanty a stříbrnými řetízky. „Aha. Dobře. Ale tebe už jsem viděl. Tenkrát v tom hotelu,“ rozvzpomněl si Nom. „To je pravda. Ani nevíš, jak mi tě bylo líto, že patříš někomu jako byl Ari,“ řekl Marun. „Já byl zvyklý. Ale ty jsi byl zvyklý na hodného pána, který s tebou zacházel tak jemně. Noc s Arim pro tebe musela být to nejhorší peklo,“ zakroutil Nom hlavou. „To byla. Ale byla to jen jedna noc. Ty a ostatní jste to museli snášet...

„Vodu,“ zasténal Ramon tiše se zavřenýma očima. V ten okamžik se o jeho rty začala otírat vlhká látka. Ramon instinktivně vystrčil jazyk a následoval vlhkou stopu a zároveň se snažil zachytit látku mezi rty, aby z ní mohl vysát alespoň malou kapičku vody. „Spi,“ ozval se tichý jemný hlas. Pro Ramona nebylo těžké poslechnout a po chvíli zase upadl do blažené temnoty nevědomí. Když začal pravidelně oddechovat ze spánku, odložil Marun vlhký hadřík a odhrnul mu vlasy z obličeje. Už jsou to tři dny, co byl Ramon nalezen a odvezen do nemocnice. Prošel si nákladnými léčbami a dokonce i několika operacemi a od té doby spal. A Marun trpělivě seděl u jeho postele, pomáhal převazovat jeho rány, natírat je hojivými mastmi a ve chvílích, kdy Ramon na chvilku nabíral vědomí, otíral jeho rty vlhkým hadříkem, aby zmírnil pocit žízně. Výměnu infuzí a sběrného pytlíku na moč, nechával radši na sestrách a zdravotních bratrech popřípadě na doktorech. Do nemocničního pokoje vstoupila Ravena a přejela p...

„Jsem ráda, že se Ramon tak dobře stará o dům, finance a dokonce i o zahradu. Je radost sem jen nahlédnout,“ rozhlédla se Ravena spokojeně po zahradě, ve které se procházela se správcem a také svojí osobní služebnou. „Ano, madam. Ostatně je celý po vás,“ řekl správce. „Všimla jsem si. Těší mě, že nezdědil krutost svého otce,“ usmála se Ravena. „To ano. Není krutý. Nezažil jsem, že by někdy někom ublížil. Dokonce i své Mazlíčky spíše rozmazluje,“ souhlasil správce. „Ach, Mazlíčci. K nim se opravdu chová mnohem lépe než by měl. A co teprve k tomu chlapci, ze kterého udělal Oblíbence. To mě dost zarazilo. Tedy jsem ráda, že myslel na pokračování rodu, ale proč si pro to nenašel někoho vhodnějšího, někoho sobě rovného? Nějakou dívku nebo chlapce z Elity?“ zamračila se lehce Ravena. „Myslím, že hlavní důvod je ten, že pán se do Maruna zamiloval. Ne, že bych se tomu divil. Maruna je těžké nemilovat. On má v sobě něco, co ostatní nutí mít ho rád a chránit ho,“ pokrčil správce rameny. „R...

„Zjistil jsem hodně špatnou zprávu,“ vešel do Marunova pokoje Ramonův osobní sluha. „O co jde?“ zeptal se Marun stojící u okna a hledíc ven. „Lidi z Elity začínají požadovat, aby někdo z nich zastoupil Ramonovo místo. Aby se ujal Ramonova majetku a také aby zaujal jeho místo ve Velké radě. A Velká rada se rozhodla těmto požadavkům vyhovět, takže na zítra svolala zasedání jak Malé tak Velké rady, aby vybrali někoho, kdo Ramona zastoupí,“ vychrlil ze sebe sluha. „Co? To přeci nemohou. Ramon není mrtvý a ani nebyl za mrtvého prohlášen. Tak jak ho mohou nahradit?“ otočil se prudce Marun od okna. „Jenže s tím my nic neuděláme. S největší pravděpodobností vyberou někoho z Ramonových příbuzných. Což by bylo špatné, protože Ramonovi příbuzní jsou všichni pěkní zmetci,“ protřel si sluha čelo. „Netušil jsem, že Ramon má nějaké příbuzné,“ zamračil se Marun. „On o nich moc nemluví. Hlavně proto, že je nemá moc rád a nevychází s nimi,“ pokrčil sluha rameny. „A jak to, že ve Velké radě je jen...

„Neměj strach Ramone. Všechno bude dobré, uvidíš,“ usadil se Marun Ramonovi, který seděl na posteli opřený o polštáře s nahým hrudníkem a přikrývkou přes nohy, na klíně. „Jak si můžeš být tak jistý? Víš, co se stane, pokud tvůj bratr něco prozradí nebo pokud najdou nějaké důkazy?“ zeptal se Ramon. „Vím. Ty přijdeš o všechno a já budu dán jako Mazlíček Arimu. A i když mi Ari sám nemůže ublížit, jeho lidé mohou. Jeho Eunuši, sluhové, ostatní Mazlíčci. Bylo by to peklo. Ale já věřím, že vše dobře dopadne. Že Ukito nic neprozradí a že nic nenajdou,“ ztišil Marun hlas, začal Ramona hladit po ramenou, hrudi a rty se přisál na jeho hrdlo. „Tvoji jistotu bych chtěl mít,“ povzdychl si Ramon. Marun se pousmál a dál Ramona laskal. „Nemůžu to nechat jen tak být. Měl bych něco udělat,“ zamyslel se Ramon, aniž by jakkoliv reagoval na Marunovo laskání. „Nic dělat nemůžeš, to přeci víš. Tak co kdyby ses pokusil uvolnit?“ zašeptal Marun a zajel rukou do Ramonových kalhot. „Máš pravdu,“ vydechl R...