Peruji.cz

Mladá plavovlasá dívka drobné a malé postavy s košíkem v ruce se zastavila u stánku ovocem a zeleninou a prohlížela si vystavené kusy. Dnes na ni vyšla řada s nákupem. Vzala do ruky jablko a povzdechla si. Už několik měsíců pracovala u hraběte Saula jako služebná, ale nebyla z toho šťastná. Její pán byl jednoduše řečeno úchyl. Navíc věděla, že to jediné, co ji uchránilo od jeho lože, bylo její pohlaví, její pán se zaměřoval pouze na mladíky, které si bral na lože a tam jim ubližoval a zneužíval jejich těla. Nejvíc jí bylo líto toho mladičkého elfa, kterého její pán věznil už tři dny. Celé tři dny a tři noci, kdy ona i ostatní slýchávali bolestný křik a pláč elfa, když ho jejich pán znásilňoval. „Hej, koupíš to jabko nebo ne? Jestli ne, tak ho dej zpátky a nežmoulej ho v ruce,“ vyrušil ji z myšlenek hlas. Vzhlédla od jablka a podívala se na trhovce, který ji zamračeně pozoroval. To on ji vyrušil. „Koupím ho. A nejen to,“ špitla. Trhovcovo zamračení zmizelo, zavětřil totiž velký obc...

„Veličenstvo měli bychom se vrátit,“ přistoupil k Thorondorovi velitel vojska. „Ne, musíme hledat dál. Musíme ho najít,“ odsekl Thorondor a v hlase mu zaznělo zoufalství. „Za chvíli bude již tma a ve tmě nic nenajdeme. Vrátíme se zase zítra a budeme hledat dál,“ snažil se ho přesvědčit velitel. „Už jsem řekl. Neodejdeme, dokud Aranela nenajdeme,“ odmítl dát Thorondor na jeho rady a ohlédl se na Theodena, který byl kousek dál s vojáky a prohledávali jedno husté křoví, jestli v něm není Aranel schovaný. „Velitel má pravdu, veličenstvo. V noci Aranela nenajdeme. Vraťme se domů a začněme hledat zase ráno, až budeme odpočatí,“ přistoupil k nim i Laucian. „Ale Aranel je někde tady. A co když je zraněný?“ Thorondorovo zoufalství rostlo s další každou vteřinou. „Aranel je silný a chytrý. Jistě si poradí,“ uklidňoval ho Laucian. Thorondor otevřel pusu, ale v tu chvíli k nim doběhl voják. „Veličenstvo, něco jsme našli,“ oznámil zadýchaně. „Opravdu? Veď mě!“ rozkázal Thorondor, spolu s L...

Aranel bolestně přivíral oči, protože každý pohyb koně byl pro něj bolestivý a nepohodlný. Navíc netušil, kam ho jeho únosci vezou a tak měl strach. Pomalu získával i pocit, že jedou snad celou věčnost, když najednou zastavili. A to před velkým honosným sídlem. Oba muži sesedli z koní a sundali ho. Poďobaný si ho přehodil přes rameno, zatímco holohlavý zabušil na dveře. Ty se záhy otevřely a ven vykoukl starý muž. „Vezeme zásilku pro tvého pána,“ ušklíbl se holohlavý a hlavou kývl k poďobanému, který s úšklebkem poplácal bezmocného elfa po noze. „Jistě. Pojďte dál,“ ustoupil muž ode dveří. Ničemu se nedivil, vzhledem k tomu, že mu jeho pán už dávno prozradil, o co jde a rozkázal mu, aby oba muže, až přijedou s úlovkem, neprodleně zavedl k němu. Oba hromotluci i s Aranelem vstoupili do domu a následovali sluhu až do komnat pána tohoto sídla. Poďobaný přistoupil k prostornému loži a nešetrně na něj Aranela hodil. „A co bude s našima penězma?“ zeptal se holohlavý. „Pan hrabě vás vypl...

„Všechno nejlepší, bráško!“ vtrhl do Aranelovy ložnice Theoden a nadšeně mu skočil do postele. Aranel, kterého jeho výkřik probudil, na něj rozespale zamžoural a pak se usmál. „Děkuju!“ zívl. „Něco pro tebe mám,“ usmál se Theoden a vytáhl z kapsy svého kabátce malou zdobenou krabičku a podal ji Aranelovi. Aranel se posadil a krabičku si převzal. Byla ze světlého dřeva s bohatými ozdobnými řezbami. Aranel se usmíval, už jen ta krabička se mu líbila. Podíval se na Theodena a ten mu s úsměvem pokynul, aby ji otevřel. Aranel tak učinil a překvapeně vydechl. Uvnitř krabičky na sametovém polstrování ležel zlatý zdobený prsten s bílou perlou. „Kdes to sehnal?“ podíval se na Theodena. „Na jihu, kde elfové žijí u moře,“ odpověděl Theoden. Aranel přikývl, ač oni sami žijí ve středozemí, jejich říše byla rozsáhlá a patřilo k ní moře na jihu, hory na severu, údolí na západu a bažiny na východu. I cesty vedoucí z jedné strany jejich říše na druhou byly očarovány a skryty lidem. Elfové tak mo...

Mladý hnědovlasý elf v úboru sluhy šel chodbou, v rukou držel stříbrný tác na kterém byla křišťálová karafa se sladkým červeným vínem a křišťálový zdobený pohár. Zastavil se před obrovskými klenutými dveřmi, otevřel je a vstoupil do rozsáhlé knihovny. Procházel uličkou mezi regály až došel do zadní části, kde bylo několik křesílek, pohovek a také menších stolků u velkého krbu, který byl začarován tak, aby se z něj nemohlo dostat nic, co by mohlo poškodit knihy či staré svitky uložené v knihovně. V jednom z křesílek seděl mladík, který si rukou podpíral hlavu a jeho výraz byl otrávený. „Můj princi, přinesl jsem víno, které jste si přál,“ promluvil sluha tiše. „Polož to na stůl,“ řekl princ aniž by zvedl oči od knihy. Sluha ho poslechl, položil tác na stůl a do poháru nalil víno. Poté odstoupil a zahleděl se na prince. „Budete si přát ještě něco?“ otázal se. Princ na něj pohlédl a sluhu jako už nesčetněkrát napadlo, jak je princ krásný. Dlouhé rudé vlasy, z nichž vykukovaly zašpičat...

 Elfský princ Aranel je mladší syn krále elfů. Jako takový prožívá bezstarostný život v luxusu a pohodlí paláce, kde mu nic nechybí. Tedy to si alespoň všichni myslí. Aranel je ale nespokojený. Jistě v životě mu nic nechybí. Ale svět elfů a lidí je oddělen a Aranel nikdy ve světě lidí nebyl a ač je na něj zvědavý, tak lidmi zároveň pohrdá. Ovšem jít do světa lidí je pro všechny elfy zakázáno zákonem a porušení se tvrdě trestá. Aranel také nemůže jít mimo palác bez stráží, kteří ho hlídají a chrání, což je další, co mu vadí. Navíc jeho rodiče v den jeho šestnáctých narozenin navštíví chrám s posvátným jezírkem, které je schopno vyhledat spřízněné duše, aby zjistili, kdo je Aranelovou spřízněnou duší a mohli ho s ní oženit. Jenže Aranel se ženit nechce a jeho nespokojenost tak ještě naroste. Jeho rodiče a ani bratr pro jeho nespokojenost ovšem nemají pochopení, jejich rozhodnutí Aranela oženit je neoblomné a navíc mu odmítají povolit návštěvu lidského světa.  A tak Aranel jednoh...

 Omlouvám se, že nebylo dlouhou dobu nic přidáno. V práci jsme totiž měli blázinec a celý prosinec až do současnosti jsme chodili přesčasy. Kvůli tomu jsem neměla čas psát. Ale už se vše srovnalo a tak už bych na psaní čas mít měla. Ještě jednou se omlouvám a doufám, že budete mít pochopení a odpustíte mi.

Jayden se převlékal ve svém pokoji a na tváři měl šťastný úsměv. Dnes je jeho velká noc, na kterou se už několik týdnů těšil. Dnes nastane Krvavý měsíc a on se oficiálně stane Rayovým druhem. On i Ray jsou tak nadšeni a natěšeni, že Ray souhlasil s tím, aby Jayden zkontaktoval svoji rodinu a na tuto významnou událost je pozval. Právě když si oblékl rituální tuniku, ozvalo se zaklepání na dveře. „Dále!“ zvolal Jayden a do pokoje vstoupila jeho matka. „Jsi připravený?“ zeptala se ho jeho matka s úsměvem. „Ano, jsem. Ale jsem i nervózní. Co když se něco pokazí?“ upřel na ni Jayden oči. „Ale chlapečku můj, toho se neboj. Nic se nepokazí a ty se dnes svážeš s mužem, kterého sis vybral a kterého miluješ. Jsem za tebe tak šťastná,“ položila mu matka ruce na ramena a s mateřskou pýchou si ho prohlížela. „Mami,“ kuňknul Jayden a ke své matce se přitulil. Ta ho objala. Jayden zavřel oči a nadechl se té důvěrné vůně, která ho obklopila a kterou znal od nejútlejšího dětství. Symbolizovala pr...