Peruji.cz

Julien seděl v nemocniční ordinaci u na vyšetřovacím lehátku vedle své matky, která se mu unaveně opírala o rameno. Jejich sousedka seděla na židli z druhé strany. Všichni tři čekali, až se vrátí doktor s výsledky. Všichni tři vzhlédli, když se otevřeli dveře a dovnitř došel starší lékař, který koukal do papírů, které měl v rukou a přitom se mračil. Julienovi přeběhl mráz po zádech, když se doktoři mračili, tak to obvykle neznamenalo nic dobrého. „Tak paní Wilsonová, konečně mám vaše výsledky. Bohužel nejsou moc dobré,“ podíval se na ně. „Co mi je?“ zeptala se slabě matka. „Máte nadměrný počet bílých krvinek, které ale podle testů nejsou funkční, také máte snížení počet červených krvinek a krevních destiček,“ řekl lékař. „A co to znamená?“ zeptal se Julien. „Nevím přesně. Myslím že by bylo lepší, kdybyste navštívili odborníka,“ povzdechl si lékař a podal jim vizitku jedné své kolegyně. „Onkologie?“ zděsil se Julien. „Je mi to líto. Snad pro vás bude mít lepší zprávu. Než tam doj...

„Nazdááár!“ skočila mladá Japonka kolem krku vychrtlému mladíkovi s dlouhými černými rovnými vlasy. „Ahoj!“ otočil se k ní mladík a jeho šedé oči zazářily radostí. „Když máme už po škole, nezajdeme někam?“ zeptala se dívka. Mladík se nadechl, aby odpověděl, ale byl přerušen příchodem dalšího mladíka, tentokrát s plavými vlasy a modrýma očima. „Haruko, Juliene, nezajdeme někam?“ zeptal se se širokým úsměvem. Julien se rozesmál. „Haruka se mě právě ptala na to samé,“ řekl svému kamarádovi. „Aha. No a zajdeme?“ nedal se plavovlásek odbýt. „Mohli bychom. Co takhle do té knižní kavárny?“ nadhodil Julien. Haruka i Boris se po sobě podívali. Do kavárny, která byla zároveň i něco jako knihovna a člověk si tam k nápoji nebo zákusku mohl půjčit i knihu a číst si, chodili docela často. Kvůli Julienovi a protože tam měli levné ceny. Ačkoliv o tom nikdo nemluvil, oba věděli, že jejich kamarád na tom nebyl finančně nejlépe. I když jeho matka pracovala, tak její plat uklízečky v jedné kancel...

 Julien je americký teenager, žijící pouze se svou matkou New Yorku, zatímco jeho otec žije ve městě Long Beach ve slunné Kalifornii. Julienova matka naneštěstí onemocní leukémií a ačkoliv s ní několik měsíců bojuje, nemoc zvítězí a ona zemře. Nešťastný Julien tudíž putuje do péče svého otce a jeho nové ženy. S macechou získá i dva nevlastní bratry. Ovšem nemůže sám zůstat v New Yorku a tak se stěhuje do nového státu i města a musí změnit i školu. V nové škole ale panuje jiný řád než v jeho staré. Studenti se zde dělí do různých kategorií, které se poznávají podle barvy šátků, kterou studenti nosí. Nejvýše stojí předseda studentů, který vše řídí a nejníže jsou outsideři, které může každý šikanovat. A právě předseda najde v Julienovi zalíbení a donutí ho s ním chodit. Jak to celé dopadne? Změní se vztah z donucení a strachu na vztah z lásky? A bude Julien nakonec šťastný?

Aranel se posadil v altánku v zahradě, sledoval své okolí a užíval si ticha. Zhluboka se nadechl a vdechl svěží podzimní vzduch. Usmál se, miloval podzimní přírodu. Listy barvící se do různých barev, rostliny sklánějící se k zemi, aby se uložily k zimnímu spánku, stromy vydávající své poslední chutné plody, barevné západy slunce. Zavřel oči, aby si lépe mohl vychutnat i vůni podzimu a zvuky přírody. „Opravdová nádhera,“ ozvalo se před ním. Aranel otevřel oči a spatřil Haldira, kterak před ním klečí na kolenou a s úsměvem na něj láskyplně hledí. Nasucho polkl. „Ano, zahrada je nádherná,“ řekl. „Tu jsem ale nemyslel. Měl jsem na mysli tebe. Ty jsi nádherný,“ zasmál se Haldir, natáhl ruku a pohladil Aranela po tváři. Aranel se zachvěl, přestože s Haldirem sdílel komnaty a každou noc usínal v jeho náručí, při dotycích byl stále nejistý a nevěděl, jak se cítit. Odkašlal si. „Proč-proč si nesedneš?“ zeptal se. Haldir se usmál, vstal ze země a sednul si na lavičku vedle Aranela. S úsmě...

Aranel zívl a otevřel oči. Překvapeně zamrkal, když zjistil, že se škvírou v závěsech prodírá denní světlo. Nadzvedl se a zkoumavě hleděl na tu škvírku hleděl. Natáhl ruku a závěs poodtáhnul. Překvapeně vydechl, když zjistil, že zatímco závěsy kolem postele byly zatažené, závěsy u oken byly naopak roztažené. „Dobré ráno, moje spřízněná duše,“ zašeptal mu do ucha hlas a poté ucítil, jak se k němu natisklo tělo jeho manžela, jeho paže ho objaly kolem pasu. Dech se mu zadrhl a on strnul. Nevěděl, co má udělat. Nechtěl se otočit a pohlédnout na svého manžela a zjistit tak, kdo jím je a zároveň byl hrozně zvědavý. „Nepodíváš se na mě?“ zeptal se jeho manžel tiše. „Ne. Nechtěl...nechtěl bys odejít? Nechci vědět, kdo...kdo jsi,“ špitl Aranel. „Proč ne?“ zeptal se jeho manžel a Aranel ucítil jemný polibek na rameni. Aranel neodpověděl. Nevěděl jak. Nemohl vysvětlit, co všechno cítil. „Podívej se na mě, prosím! Araneli,“ vydechl jeho manžel. Aranel se zachvěl, když zaslechl své jméno vy...

„Araneli, Araneli, vstávej!“ zatřásla Aranelem Lumiel. „Co se děje?“ otevřel Aranel rozespale oči. „Dnes je tvůj velký den. Musíš se připravit,“ usmála se na něj Lumiel. „Ne. Nikam nejdu. Nebudu se ženit,“ odmítl Aranel, otočil se k matce zády a přetáhl si přes hlavu peřinu. „Araneli přestaň se chovat jako malý!“ rozzlobila se Lumiel. Aranel jen pevně semknul víčka a nijak na matčin hněv nereagoval. Už od předvčerejška, kdy se pohádal s otcem kvůli své svatbě, byl zavřený ve svém pokoji a odmítal s kýmkoliv mluvit. Lumiel si povzdechla a sedla si na postel. „Araneli, víš, že tímhle ničeho nedosáhneš,“ řekla. „Proč prostě nemůžete tu svatbu odložit nebo dokonce zrušit?“ ozval se Aranel zpod peřiny. „Já chápu, že máš strach. Bylo ti ublíženo a tvá duše byla zraněna. A toto zranění se nehojí. A my ti nemůžeme pomoct, ač bychom si to hrozně přáli. Ale tvá spřízněná duše to určitě dokáže, jistě dokáže zhojit tvá zranění a utišit tvou bolest. Proto chceme, aby ses oženil. Je to pro ...

Aranel se zhluboka nadechl a zavřel oči. Byly to už dva týdny, co se vrátil domů ze zajetí. Byl ovšem v tak strašné depresi, že se zavřel do svých komnat a odmítal vyjít. Po týdnu jeho rodiče usoudili, že by mu mohla změna prostředí udělat dobře a tak ho poslali na nějakou dobu k moři. Teď to byl již týden, co zde byl a prozatím neměl v úmyslu se vracet. Nyní se Aranel nacházel kousek od pláže a vdechoval slaný mořský vzduch. Sehnul se, sundal si boty a vstoupil na pláž. Radostně zabořil bosé nohy do horkého písku a upřel své oči na horizont. Věděl, že za ním stojí stráže, kteří jeho počínání sledovali s jistou shovívavostí, ale bylo mu to jedno. Rozešel se po pláži a vychutnával si pocit písku protékajícímu mu mezi prsty. Náhle se zarazil, sehnul se a něco zvednul. Opatrně předmět oprášil a usmál se, když mu na dlani zůstala ležet světle růžová spirálovitá mušle. Vytáhl z kapsy malý plátěný váček a dal mušly dovnitř. Nechá si ji na památku. Upřel oči do písku, jestli nenajde další. Mo...

Aranel ležel na posteli a hleděl z okna. Už tu byl několik dní a díky Laucianově péči se cítil o hodně lépe. Otok kolem jeho očí zmizel, modřiny zesvětlaly a tržné rány se uzavřely a začaly se hojit. Stejně tak zesvětlaly i modřiny a podlitiny na jeho těle, včetně zad, žebra, která každým dnem bolela méně a méně, vymizel i otok a krvavý puchýř z jeho chodidel a dokone se zhojil i jeho otvor zdevastovaný násilnou penetrací. Uslyšel klapnutí dveří a následně tiché kroky, ale neotočil se. Nechtěl vidět Lauciana ani nikoho ze své rodiny, tak moc se sám za sebe styděl, cítil se špinavý a ubohý. Ucítil prohnutí postele, jak si k němu dotyčný přisedl. „Nepodíváš se na mě?“ vyřkl tichým hlasem jeho bratr. „Nejsem hoden se na tebe dívat. Nebo na tebe mluvit,“ odpověděl Aranel stejně tiše. Theoden si povzdechl. Duše jeho brášky byla tak moc zraněná a nikdo nevěděl, zda se někdy uzdraví. Vyzul si boty, lehl si vedle Aranela a zezadu ho objal. „Proč bys toho neměl být hoden? Jsi můj malý brášk...